Hoř, ale nevyhoř!
V poslední době se čím dál častěji setkávám s lidmi, jejichž primárním stavem je pocit bezmocnosti, zoufalství a mentální vyčerpanosti. Jsou to lidé se syndromem vyhoření. Společně pracujeme na znovu nalezení smyslu života v jejich osobním i profesním životě. A povzbuzující je, že to jde!
Původně se termín syndrom vyhoření týkal narkomanů v chronickém stadiu, později se začal používat v souvislosti s pracovníky, kteří jsou vystaveni dlouhodobému stresu a pociťují bezmocnost a zoufalství. Ve Spojených státech je syndrom vyhoření uznán za nemoc z povolání. Nejčastěji se syndrom vyhoření dotýká osob, které často pracují s jinými lidmi (psychologové, lékaři, učitelé, sociální pracovníci, manažeři nebo telefonní operátoři) – zdroj Sociální psychiatrie.
Dalšími příznaky syndromu vyhoření mohou být sklíčenost, cynismus, negativní postoj k sobě, k práci a druhým lidem, nesoustředěnost, zapomínání, omezení kontaktu s lidmi, stupňování konfliktů, poruchy spánku, nechuť k jídlu, potíže s dýcháním, zažíváním a srdeční činností, vysoký krevní tlak nebo třeba snadná unavitelnost.
Ač se to možná nezdá, lidské tělo k nám vysílá signály, mnohdy přesnější, než jsme ochotni si sami připustit. Pokud cítíte nejrůznější nevolnosti, bolesti nebo máte psychické potíže, dost možná vám organismus dává najevo, že je potřeba ubrat plyn.
Syndrom vyhoření je dlouhodobý proces složený z pěti fází:
1. Nadšení
Týká se hlavně nováčků v oboru a začínajících pracovníků. Srší obrovským elánem a mají často pocit, že jsou v zaměstnání nepostradatelní. Kladou si příliš vysoké, až nereálné, cíle. Práce je baví a pohltí je natolik, že kvůli ní začnou zanedbávat své záliby. Jedná se o pocit, kdy je člověk plný nadšení, očekávání a je přesvědčený o tom, že právě on dosáhne něčeho velkého.
2. Stagnace
Počáteční euforie uvadá, člověk se postupně zaběhl ve své každodenní činnosti a začíná si uvědomovat nereálnost některých svých cílů. V této fázi opět bere na vědomí své koníčky a osobní potřeby. Pracovník splní zadané úkoly, zvládne je bez větších problémů, ale samotná činnost ho příliš nebaví. Ani finanční motivace pro něj není motorem k lepším výkonům.
3. Frustrace
Postižený cítí nechuť, odpor a podrážděnost vůči všemu a všem, nejen ke své práci. Víc než kdy dřív si všímáte stále stejných chyb svých spolupracovníků. Klienti, pacienti nebo vaši žáci vás štvou už jen tím, že jsou.
4. Apatie
Člověk už považuje své povolání pouze za nutný zdroj obživy. Odmítá komunikovat se spolupracovníky nebo nadřízenými, nepřijímá žádnou práci přesčas, brání se novinkám. Klienti jej nezřídka obtěžují. Na některé osoby doléhá pocit bezmoci a beznaděje.
5. Vyhoření
Jde o pocit emocionálního vyčerpání, ztráty smyslu života. Postižený pociťuje únavu, depresi, celkový nezájem o práci a svět kolem něj. V tuto chvíli se často rozvíjejí psychosomatická onemocnění. Syndrom vyhoření neničí pouze dotyčnou osobu, ale i její okolí. To bývá i nechtěně vystavováno podrážděnosti a ironickým poznámkám postiženého. V partnerských a rodinných vztazích dochází stále častěji k hádkám a konfliktům a může dojít až k rozpadu vztahu.
Jak z toho ven?
Ne nadarmo se říká, že prevence je lepší než léčba. Proto bychom se měli snažit nemoci předcházet, nikoli hasit již propuklý požár. Důležité je uvědomit si, zda jsou naše cíle reálné, uvědomit si, že nejspíš nespasíme svět. Dobré je udržovat přijatelné sociální kontakty, mít si s kým popovídat, přiměřeně odpočívat a věnovat se svým zálibám a koníčkům, ať už jde o sport nebo manuální práce.
Pomoci může také dlouhá dovolená nebo změna zaměstnání. Člověk může svoje pocity řešit s odborníkem v tomto oboru – psychologem, psychosociálním pracovníkem nebo např. s profesionálním koučem. V případě, že se u postiženého vyskytují sebevražedné tendence, je vhodné souběžně vyhledat i psychiatrickou pomoc. Dále bychom si měli zmapovat své plány do budoucna a vize, a především se snažit obnovit a upevnit si své místo v rodině i mezi přáteli.
Autor:
Mgr. Razímová Monika
profesionální kouč
+420 739 319 832
razimovamonika@gmail.com
www.monikarazimova.com
